O artu

Francouzská feminita a polská mimozemskost zaplavila Akropoli

31. 3. 2017

Občas se nepřízní osudu a vlivem špatné dopravní situace snadno stane, že koncert, který začíná ve všední den v osm, není moc reálné stihnout. Ale hlavní hvězda přece vystupuju až později a jde jen o předkapelu a ta zpravidla nikoho nezajímá. Tak co. První velký a rozhodně ne poslední omyl tohoto večera. 

Francouzská interpretka Cleo T. si s sebou do Prahy přivezla audiovizuální show, kterou pojmenovala Shine a když prozářila celou Akropoli, tak v publiku nebyl jediný člověk, kterému by se na tváři neobjevil úsměv. Aura, kterou tento projekt obsahuje je nepopsatelná a nedá se s ničím srovnat. Vizuální instalace se mění podle jednotlivých skladeb, které Cleo doprovází i tanečními kreacemi (ty bohužel připomínají nějaké křečové záchvaty, ale je-li to způsob jejího sebevyjádření, jen hloupý člověk by to považoval za něco hodného výsměchu). Málokdy se stane, že předkapela využije potenciál hraní před slavnou kapelou, na kterou přijdou desítky lidí, tak jako právě Cleo. Odchází a dav zůstává oněměný úžasem. Francouzsky zazpívaný elektro pop v kombinaci se zpěvaččinou feminitou a světelnými efekty snad v každém zanechal nějaký pocit. Třeba radosti, vděčnosti nebo nostalgie.

Hvězda večera je polská formace, která tvoří pod rouškou alternativního popu. Alternativní pop z Polska s sebou ale nenese příslib kvalitní hudby, protože co je polské, to je strašné, z Polska je posypová sůl a salmonelová kuřata a samé hrůzy. Další omyl tohoto večera. Z Polska je totiž taky Bokka! Bokka představuje něco speciálního už jen díky mýtům, které o sobě sama vytváří. Tajemno jako marketingový tah nepřijde už nikomu moc originální, ale krásné masky, které k tomuto účelu Bokka využívá, to vylepšují a jejich kosmické oblečky z toho dělají rovnou skvělý koncept. Stejně jako to, že na publikum zpěvačka nemluví, ale píše jim vzkazy, které se promítají na zeď za kapelou. To je neotřelé a jiné a vůbec ne hrozné, i když z Polska.

Každý člen kapely má vlastní originální masku a všichni mají stříbrné obleky. Všechno působí tajemně a nezvykle, jako něco, co ještě publikum nemělo možnost zažít. První vzkaz, který zpěvačka publiku píše je milý a automaticky navazuje pocit sounáležitosti s kapelou, pocit blízkosti a trošku usměrňuje tu "mimozemskost", která z pódia sálá. Přestože je kapela originální a zajímavá, rozdíly mezi jednotlivými skladbami se během večera stírají, až se zdá, že Bokka operuje s jedním a tím samým konceptem, který upravuje jen v drobných nuancích, možná hráli skladeb dvacet a možná jen šest, těžko říct. Celkový dojem to ale zásadně nezmění. Muzika je jiná, než je obvyklé, je nadpozemská a originální a to, že není u skladeb snadné rozeznat hranice, neznamená, že tam nejsou a že při bližším a kvalitnějším poslechu člověk této muzice nepropadne.

Sto zvířat ve Stormu, sedmadvacet by jim nikdo nehádal

28. 3. 2017

Není moc hudebních festivalů, které by kromě obrovského množství nabízely také obrovské množství klubů, které je možné za jedno vstupné navštívit. Žižkovská noc tohle přesně nabídla a vzhledem k tomu, že Poletíme? zavírali Palác Akropolis, je třeba uskutečnit taktický přesun. A protože Brno naladilo na hodně veselou notu, nelze než v tomto duchu pokračovat. Ze všech nabídek se nejveseleji jeví Sto zvířat v klubu Storm.

Storm láká očividně víc lidí, než dokáže pojmout a tak se stává prvním místem, které v rámci tohoto festivalu představuje zklamání. A vlastně nejen kvůli přeplněnosti, ale taky proto, že je ve sklepě, kde se nedá moc dýchat ani normálně, natož v tomto počtu lidí. Pořadatelé se sice snaží situaci řešit, ale nafukovat sklepní prostory neumí a tak spousta lidí propadá panice, že když tady začne hořet, tak živý nezůstane ani jeden jediný člověk. Ale zas zítra nás může srazit autobus, tak to rovnou můžeme skončit za poslechu muziky, která je zárukou vtipu, bystrosti a muzikantské klasiky.

I po sedmadvaceti letech je energie, kterou kapela Sto zvířat rozdává jako od dvacetiletých frajerů. Storm sice praská ve švech, ale Sto zvířat hraje tak skvěle, že se lidé prostě smrskávají, aby dali možnost ostatním přidat se a taky si tuhle jízdu užít. Pro Sto zvířat je Praha domovinou, hrají tady víc než často a tak přesně ví, na které skladby se nesmí během pražského koncertu zapomenout. Hrají starší kusy, které si zazpívá jen skalní fanoušek, prokládají je klipovými záležitostmi, které si našly velkou fanouškovskou základnu a pak si všechny udobří skladbou Nikdy nic nebylo, protože tu zná naprosto každý i ten, kdo Sto zvířat bytostně nesnáší.

Situace ve Stormu se zhoršuje a i kapela vypadá na zhroucení, přesto vyslyší prosby fanoušků a hraje další a další kusy, dokud všichni nepadají vyčerpáním. Sto zvířat se skládá převážně z učitelů a tak, abychom je ocenili v duchu jim vlastním, tak dneska na jedničku! Hlavně za Nejkratší cestu, a protože jsme z všichni z Prahy, tak se zase brzo vidíme! 

Poletíme? Letělo se.

27. 3. 2017

Když jedna brněnská sestava Akropoli dokázala nadmíru pobavit, bylo by hloupé klub opouštět, když ve vzduchu visí příslib podobné, ne-li lepší, další brněnské zábavy. Muchu na pódiu střídají Poletíme? a šance, že si v zákulisí dají kapely společného panáka je stejná, jakože si publikum odskočí pro jedenáctku do kelímku. Mucha a Poletíme? společně koncertují běžně a tak je reálné představit si, že koncerty jedou ve stejné vlně. Tak se kluci ukažte.

Femipunk nahrazuje turbošansón a už sebeprezentace kapel napovídá, že jsou podobného ražení, byť jiných (dost vymyšleně znějících) žánrů. Tentokrát se na pódium skládá mnohem větší počet hudebníků, tak všechno trochu déle trvá, ale vzhledem k tomu, že Poletíme? hraje později, je i publikum benevolentnější a že by průtahy někomu vadily se v atmosféře vůbec neodráží.

Hned s první písničkou publikum tančí. Ne, že by se pohupovalo do rytmu, ale lidi tančí, tančí v párech, tančí sami, poskakují a smějí se, křičí a zpívají, řehtají se a užívají si. Prvních patnáct minut, dvacet, hodinu. Kapela je neúnavná a publikum taky, Akropole se otřásá v základech a radost je hmatatelná. Brno Prahu rozhýbává a baví a nikdo nemá pocit, že tyhle města mezi sebou mají mít nějakou rozepři nebo se nesnášet.

Je až s podivem jaká slovní spojení Brňáci do svých textů dávají a jde vidět, že Brno přece jen bude takový kraj sám pro sebe. Holky pitomý na Holky pitomý skáčou jako o život, kluci taky a z plných plic křičí, že mají fous. Frontman Rudolf má taky fous značných rozměrů a stejně tak radost. Značných rozměrů. A tak ji předává celému sálu a sál ji zase posílá zpět a vzniká báječná taneční a zábavná atmosféra. A najednou, než se publikum naděje, zase končí hodina, kterou pro sebe měla kapela vyhrazenou. Tak se zase všichni snaží vybrečet přídavek, nějaký si vybrečí, celý se proskáče a kluci zmizí. Tak zas příště, Praha vás ráda uvítá! Ale příště nezapomenout na Písničku pro makrelu, bez té to není ono!